Patrik Nacher
Ve středu pokračovala v Poslanecké sněmovně diskuse o manželství stejnopohlavních párů. Tento návrh je potřeba zařadit do souvislostí dnešní doby.
Žijeme ve zvláštních časech, kdy není nic jisté – muži a ženy jsou nahrazovány slovíčkem všichni, máma a táta zase pojmy rodič 1 a rodič 2 a v Německu se v některých městech nahrazují učitele a učitelky neutrálním slovem vyučující.
Pro kontext současné situace v západní civilizaci ještě doplním, že v některých anglických školách se učí, že i kluci mají něco jako menstruaci, těhotná už nebude žena, nýbrž člověk, vývojáři přišli s genderově neutrálním robotickým hlasem, panáčky na semaforech se v Austrálii předělávají i na panenky, mění se státní hymny, aby byly genderově vyvážené, Celine Dionová přišla s genderově neutrálním oblečením a německá feministka prohlásila, že dítě je nejhorší, co může udělat pro životní prostředí, a proto žádné nemá.
V této době se pak v logické návaznosti téměř vše považuje za diskriminaci. A já říkám, že všeho moc škodí. Jsme svědky absurdní snahy o absolutní rovnost. Komu se to nelíbí, je okamžitě ostrakizován či nějak nálepkován. Lidé vyjadřující prostý nesouhlas s tímto trendem jsou tedy zařazováni do stejné škatulky jako lidé se skutečnými předsudky a projevy nenávisti.
Logiku současného pseudokorektního běsnění jsem se pokusil popsat ve svém projevu na příkladu, jak se my menší poslanci a poslankyně popasujeme s vyšším řečnickým pultíkem ve Sněmovně. Můžeme reagovat třemi různými způsoby:
Zaprvé nedělat nic a brát věci takové, jaké jsou. Máme prostě určitou nevýhodu, ale takový už je svět. Zadruhé požádat o drobnou úpravu, která v individuálních případech pomůže vyrovnat tento „handicap“, ale nenaruší celkový koncept. A to se mimochodem stalo – drobnější poslanci mají k dispozici malý stupínek. Je pak na nich, jestli jej využijí či nikoliv.
A teď to přichází. Pro aktivisty všeho druhu je takový stupínek vlastně projevem diskriminace, protože je vizuálně vidět, jací poslanci jej používají, a tudíž to upozorňuje na onen handicap. Proto je tu varianta číslo tři, která odpovídá dnešní době pseudokorektní – řečnický pultík o několik desítek centimetrů snížit. Drobní poslanci budou vidět, aniž by použili jakýkoliv pomocný předmět. Že zbytek (tedy většina) Sněmovny bude přesahovat přes půl těla, už je jen onou nutnou daní za snahu všechno do puntíku srovnat. A takhle to dnes funguje.
Nesouhlasím s touto relativizací všeho a všech. Rozdíl mezi vztahem stejnopohlavních a heterosexuálních párů bude vždy, byť by to byl obrazně jeden milimetr. Ekonomové si pomáhají při objasňování některých jevů (např. vysvětlení funkce peněz) snížením počtu účastníků. Já si tuto paralelu vypůjčím, abych ilustroval onen milimetrový rozdíl. Na pustém ostrově ztroskotali dva muži a dvě ženy. Pokud by vytvořili heterosexuální páry, je praktická a hlavně teoretická (biologická) možnost, že nevyhynou. Pokud by ovšem pár tvořili dva muži a dvě ženy, není reprodukce možná ani teoreticky, ledaže… Ledaže by pro samotný akt dopomohl někdo třetí. No a v tom to je.
Pro mě byl „variantou se stupínkem“ můj návrh, který lze jednoduše popsat jako – práva ano, manželství ne. Mám ho hotový, ale nakonec jsem jej nepodal. Jednak nechci být v roli mesiáše, který páchá dobro, odstřelovaný z obou stran – aktivistům to bylo málo, zastáncům tzv. klasické rodiny zase moc. A druhak by bylo fajn, aby se poslanci odhalili a v hlasování projevili svůj názor, neskrývajíce se za žádný alternativní návrh. Tak uvidíme, jak toto odhalení dopadne.